„… a Číče v kleci jsou dvě.“

Napsala nám jednou jedna holčina jako dodatek do e-mailu s její správnou odpovědí na naši soutěžní otázku a my jsme se tomu smály, protože nás předtím nikdy nenapadlo, že bychom mohly být označované jako Číči v kleci. A protože jsme proti tomu nic neměly, naopak nám to přišlo hezký, přijaly jsme to “označení” za svoje. Číči v kleci jsou dvě a nás nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že by to mohlo být jinak.

Když se člověk pustí do nějakého projektu sám a uspěje, musí to být rozhodně skvělý pocit. Pokud to ale máte stejně jako my v životě nastavené spíš tak, že cesta je cíl a život si přejete užít a prožít průběžně naplno víc než se hnát za zabezpečením na důchod, možná se s námi dokážete ztotožnit.

Máme za to, že ve chvíli, kdy se člověk rozhodne začít s nějakým projektem, je plný nadšení, odhodlání, má určitá očekávání a hlavně sny. Problém nastává ve chvíli, kdy se nesetká s úplným pochopením svého okolí, může se cítit v určitém smyslu osaměle a původní zápal, který je pro úspěch projektu klíčový, může opadnout tak rychle, jako se objevil. Proto představa pustit se do podnikání se skvělým kamarádem, představa, že naopak člověk má s kým své nadšení sdílet, nápady rostou geometrickou řadou a sdílená radost z dílčích úspěchů je minimálně dvojnásobná, je velice lákavou možností.

Ze všech stran můžeme neustále slyšet o tom, jak nebezpečné pro přátelství je pouštět se do společného podnikání. Tato varování jsou určitě opodstatněná, spousta přátelství právě na problémech plynoucích z profesních vztahů ztroskotala. Myslíme, že zde přichází na řadu nejen racionální uvažování, ale také intuice, a rozhodně bychom se neměli nechat odradit radami okolí. Pokud jsme přesvědčeni o tom, že pustit se do práce na náročném projektu s blízkým kamarádem je dobrý nápad, jsme toho názoru, že stojí za to riskovat.

Lidé, kteří mezi sebou mají silnější pouto a společného více než jen pracovní náplň, mají větší šanci společně uspět z toho důvodu, že si mnohem spíš k projektu vybudují pozici srdcařů a stanou se pomyslnou duší projektu. Jejich přátelský vztah funguje zároveň jako magnet, který je u projektu bude držet i ve chvílích, kdy by se “obyčejní” obchodní partneři rozešli s tím, že “tohle za to nestojí” a pomůže jim společně překonat překážky. A pokud ne, možná to přátelství ve výsledku nebylo tak perfektní, jak se mohlo zdát, a třeba by o něco málo později ztroskotalo na něčem jiném.

Ačkoli si plně uvědomujeme všechny nástrahy a zkoušky, které nás jako Číči v kleci provázejí a víme, že nás v určitém smyslu ovlivňují i v našich osobních životech a vztazích, pozitivní vlivy převažují a právě možnost s někým doopravdy sdílet každý maličký úspěch je jedním z nich. Riskovat má smysl. Největší chybou, kterou můžeme v životě dělat, je žít ve strachu, že nějakou chybu uděláme.

„Proč tohle děláme? Protože jsme vtipný! Chceš čaj?“
„Ježiš jó, prosím!“ zakřičím odpověď do kuchyně a v hlavě si postěžuju na svý zmrzlý nohy v kombinaci s leností zvednou se od práce a jít si pro ponožky.
„Tak si ho pojď udělat!“ ozve se s ďábelským smíchem zpoza rohu. Díky, kamarádko, vole! „Už máš dva tisíce slov?“
„Ne, ani nebudu, píšu tu tvojí hlášku o čaji do druhýho článku, má takový fajn téma „ve dvou se to lépe táhne.“
„Ježiš, no ty seš STRAŠNĚ vtipná!“